Happy and sad

Je to tak, já vlastně ani neumím být šťastná. Některé dny jsem prostě jen méně smutná, než ty jiné. Zní to asi hrozně depresivně, ale já jsem si asi prostě ještě nenašla svůj recept na štěstí. Neznamená to, že se nesměju a nedokážu si užívat života. Jen se prostě vždy najde něco, co mi moje štěstí překazí a já jsem hned smutná a už na ten den nepohlížím, jako na dobrý, ale prostě jako na průměrný a obyčejný den. Většinou se nebudím s dobrou náladou, ve škole jsem otrávená a po škole ať je to sebevíce lepší, tak se stejně musím vracet "domů". To tady nechci moc rozebírat, ale prostě to místo nemám ráda. Spoustě lidí to může přijít divné, mně ne. 

I am both happy and sad at the same time, and I'm still trying to figure out how that could be. 

Momentálně čtu the perks of being a wallflower(proto ta citace) a dost často si přijdu jako Charlie. Ne vyjímečná, jen jiná, divná, nezapadající. Vždycky tomu tak nebylo, ale lidi se mění a spousta lidí se přes změny, kterými jsem prošla, nepřenesla. Nemám jim to za zlé, někdy bych chtěla čas vrátit, ale myslím, že by to bylo k ničemu a přesto, že to popírám, bych se zachovala stejně. Rozhodnutí neměním a stojím si za nimi, pokud zrovna neudělám nějakou hloupost, ale o tom zase jindy. 

Já často nemám ani důvod být smutná, prostě jsem. Možná to mám v povaze, možná ne. (Taky jsem dost pesimistická a myslím, že to souvisí i s tím.) Některé dny je to prostě jen horší než ty jiné. Abych zbytečně nebyla zlá, nepříjemná nebo prostě jen hnusná, tak se vybíjím na svém tumbleru, nebo we❤it, podle toho taky dost často vypadají, ale taky mi dost pomáhají tréninky, kdy ze sebe všechno dostanu. Když má někdo smůlu a dostane se ke mně ve chvíli, kdy jsem podrážděná, tak to dost často schytá. Vím, snažím se s tím něco dělat, ale prostě někdy neumím držet jazyk za zuby.

Tohle měl být motivační článek, ale trochu se to zvrtlo a za to se omlouvám. Nějak jsem se z toho asi potřebovala vypsat. Možná to berte jako výkřik do prázdna.